Jak církev spáchala sebevraždu

Naprostá většina reakcí a komentářů ohledně církevních restitucí se dotýká role vlády. Tu považuji rovněž za podstatnou, ale rád bych se zde zabýval jak přístupem vlády, tak především přístupem církve samotné, a to z různých aspektů této problematiky. Po restituci Havlova majetku, který protiprávně obcházel Benešovy dekrety, se jedná o druhý případ relativizace práva u nás.

"Calling Satan 'evil' does not represent my personal view". Sept. 17, 2006 Vatican City

Hledisko historické a právní

   Právní nárok církve na nemovitý majetek stojí na dost pofidérních základech. Na jednu stranu je pravdou, že komunistický režim často až krutě persekuoval členy a hodnostáře konfese a že už od bolševické revoluce v Rusku docházelo ve „východní“ sféře k odnímání posledních církevních statků nebo přímo k jejich ničení. Na druhou stranu ale nelze popřít, že katolická církev o svá privilegia, tedy včetně majetkových, do značné míry přišla dávno před rokem 1948.

   Už Marie Terezie uvalila na diecézní majetky přísní státní dozor, čímž volné nakládání s nemovitostmi do značné míry omezila. Josef II. ustanovil, že mnoho majetku připadlo církvi jako dary od panovníků, a tedy že jejich majetek nepřestal být státní. Nota bene první republika, jejíž charakter byl výrazně protikatolický, pojímala daný majetek jako veřejný. Navíc v mnoha klíčových dějinných okamžicích, kdy docházelo k omezování vlastnického práva, se katoličtí představitelé s tím v podstatě vždy bez velkých právních disputací smířili. Kardinál Tomášek považoval majetkovou otázku za uzavřenou, když stát výčtovými zákony vrátil náboženským řádům asi 160 budov, aby mohla svobodně vykonávat svou činnost.

   Můžeme si o tom myslet cokoliv, ale historické tendence nejen u nás zcela jasně směřovaly k omezování vlastnických práv v náboženských diecézích. Komunistický převrat toto pouze urychlil. Navíc není na škodu si uvědomit, že majetek církve není majetkem jednotlivých českých biskupství, nýbrž Vatikánu, jehož bankovní machinace stály život velkého papeže Jana Pavla I.

Hledisko morální

   S hlediskem právním zčásti souvisí i etika „sporu“. Katoličtí duchovní musí vědět, že jejich nárok není tak krystalicky jasný, jak by měl být, aby se do otázky fyzického majetku vlamovala kasta lidí, která založila svou službu na duchovním základě. Jediné hledisko, které má vázat aspiraci k majetku, tvoří oblast charity.

   Má-li mít církev nějakou vazbu na nemovitosti, pak nikoliv na základě pseudoprávního nároku, ale charitativního apelu. Vláda nemá mít (sama na sebe uvalenou) povinnost vracet majetek, který de iure ani vracet nemusí, ale mohla by přidělit do správy budovy, u kterých by představitelé konfese doložili, jak ho chtějí využít ve prospěch charity apod. Osobně považuji rozvinutou a místně zakořeněnou církevní charitu za mnohem příhodnější než různé nekontrolované a často komerčně-korupční nadace s jepičím životem, které mnohdy slouží jen jako PR známých figur, nebo mezinárodní „dobročinné“ spolky, jež svou nekalou činnost pouze maskují charitou.

   Církev nepotřebuje paláce a trůny ze zlata, protože tím sama sebe diskredituje. Bohužel, majetkové aspirace katolických hodnostářů (a nejen katolických) korespondují s jejich karikaturním působením. Tito hodnostáři se ukazují často jen jako jednorozměrní zástupci církve a nikoliv poslové křesťanství. Jejich činnost a misie vůči veřejnosti je naprosto bezzubá a řekl bych falešná. „Ateistická“ veřejnost potřebuje osobně a příkladně reprezentovanou reflexi mezi křesťanstvím a profánními ději ve společnosti. Církev absolutně nezohledňuje aktuální mizerii založenou na falešných premisách EU, na zlovolném působení bank a spřažených politiků. Naopak se na tom chce sama přiživit a využít ochotu politiků zcela zničit národní soběstačnost zadlužením atd.

Vládní zrada

   Postoj politické reprezentace k „církevním restitucím“ je v podstatě pokračováním protistátních a protilidských aktivit kryptozednářských elementů. Neexistuje efektivnější způsob jak na jednu stranu uvalit na občany další z mnoha břímě a na stranu druhou přispět k nenávisti vůči církvi- což samo o sobě není taková katastrofa jako to, že mnoho lidí si církev ztotožňuje s křesťanstvím, aniž by kdy otevřeli Bibli nebo zjistili, že i mezi křesťany lze vysledovat silnou opozici vůči chování katolické hierarchie.

   Samotná snaha vlády propašovat po 22 letech do praxe přidělení majetku církvi v ten nejnevhodnější okamžik nemá s proklamovanou nápravou křivd nic společného. Teoreticky může být pro nějakého katolíka křivdou, že náboženská obec přišla o majetky, ale chce-li podle toho stát konat, musí to mít podložené zákonem. A restituční zákon řeší pouze odcizený majetek po roce 1948, což je vzhledem k církvi jako historické entitě bezpředmětné, a nelze se na něj tedy odvolávat. Jde o zcela nový, svévolný akt politické moci.

   Jako je směšná představa, že by Bush měl cokoliv společného s křesťanstvím, tak to samé platí pro naše politiky. Naprosto jim nelze přisuzovat autentické prokatolické motivy. Důvod, proč tak obhajují restituce a prohlašují současný status quo za „nespravedlnost“, znají jen oni. Každopádně prapodivná servilita vůči papežskému stolci se objevila už za dočasného premiéra Tošovského, který dokonce obešel jakýkoliv zákon a Parlament a vydával majetek církvi darováním či prodejem za korunu. Zastavila ho až žaloba.

   Ostatně už některé okolnosti týkající se této záležitosti zavánějí politickou a mediální manipulací. Veřejnosti se předloží rádobydůležitá kauza s Rathem, aby v jejím stínu došlo k odhlasování restitucí a ještě hůře - našeho totálního vazalství vůči evropským bankovním lobby ztělesněným „Evropským stabalizačním mechanismem“, které nás bude stát minimálně 350 mld. bez toho, aby to řešilo byť jen vzdáleně příčinu současné krize…

Církev nebo křesťanství

   Nutno říct, že působení Dominika Duky a jeho aparátu samo a primárně vrazilo poslední hřebík do rakve už dávno nahlodaného a impotentního katolicismu ve společnosti. Církev svým hysterickým lpěním na vracením něčeho, co je historicky sporné, přetransformovala v podstatě rezervovanou lhostejnost veřejnosti v čirou averzi.

   Křesťanství je ve své podstatě vyjádřené Kristovými evangelii službou lidem a vždy mělo stát na jejich straně - nekompromisně z hlediska duchovních hodnot, ale též nekompromisně vůči mocným, které lidmi opovrhují a manipulují jimi. I tato církevní restituce není ničím jiným než diskreditací novozákonního odkazu a manipulací lidských preferencí směrem od etických hodnot, které si církev uzurpuje a které v mnoha oblastech jdou proti projevům a chováním vrcholného katolického kléru.

   Víra nastoluje nekompromisní otázky: Schválil by Ježíš Kristus okázalé bohatství vatikánského úřadu? Schválil by jeho mlčení ke zločinnému působení elit ovlivňujících vývoj celé euroatlantické civilizace založené na mamonu a fiktivním humanismu, která nemá se svobodou a odpovědností nic společného? Možná jsem měl článek pojmenovat Jak církev zavraždila křesťanství...