Zveřejněno na serveru www.idnes.cz 28,12.2011, převzato se souhlasem autora.

Fronty na banány byly důvod k revoluci!?

   Kdo za posledních dvacet let alespoň jednou hlasitě nepronesl větu o frontách na banány je důvodně podezřelý z podpory starých pořádků a měl by být veden v seznamech BIS jako levicový extremista.

   Když byl bývalý generální tajemník sovětských komunistů Nikita Chruščov během návštěvy v USA kritizován za porušování lidských práv, tak prý opáčil, že na rozdíl od USA, v Sovětském svazu nepronásledují černochy. Když v Česku dojdou argumenty, dojde na banány. Celých jednačtyřicet let života v socialistickém Československu se jakoby smrsklo na závažnou informaci, že byly fronty na banány. Což fakticky znamená, že banány byly, ale málo. Takže revoluce zřejmě vznikla z přebytků jablek.

   Banán v prackách lva v českém státním znaku by byl vhodným doplňujícím vyjádřením podstaty české povahy. Je zahnutý na obě strany, politicky vzato doleva i doprava, zpočátku vypadá tvrdě, ale postupně změkne. A když se pak pořádně zmáčkne…!! Prostě je to plod flexibilní a dlouho původní tvar a barvu nedrží. Asi jako Češi v dějinách. Ale i ten lev se k nám hodí. Jak známo většinu dne leží, pozoruje, občas vstane a zařve. Lvice loví. Češi jednou za dvacet let povstanou, zařvou, ulehnou, pozorují, komentují, brblají a loví za ně jiní, pro sebe.

   Dnes je banánů přebytek a jsou levnější, než jablka utržená za rohem. Výběr dámských vložek je nepřeberný. Bohužel jsou skryty zrakům obdivovatelů, ale s některými se dá i létat. Toaletní papír vypadá tak luxusně, že by se do něj mohly balit státní dary. Takže nám zmizely tři závažné důvody pro komentáře, proč byla revoluce nutná.

   Jenže vracet se i v roce 2012 k frontám na banány, na vložky a toaletní papír by se z hlediska klinické psychiatrie mohlo jevit jako příznak politické demence. Tak, co nám ještě zbylo do zasvěcené diskuse o minulosti. Václav Havel odpočívá na věčnosti a mnozí litují jeho smrti hlavně proto, že už nebudou mít o kom psát. Václav Klaus je na živu, ale i on již brzy odejde do prezidentského důchodu a parádní terč zmizí.

   Takže nám po dvaceti dvou letech zbudou do příštího roku pro procházky minulostí jen ti komunisti. Bát se jich, zakázat je, pověsit je? Pokud se ještě dnes někdo bojí jejich návratu k moci, tak mu před strachem nepomohou ani pancéřové pemprsky a mokrý hadr na hlavu. To, že mají celkem solidní volební výsledky neznamená reálný růst jejich obliby. Jsou jen reakcí na činnost české politické lumpenpravice a její bezmeznou aroganci.

Navíc komunisté mají proti sobě nejméně čtyři squadry odhodlaných bojovníků.

• senátora a bývalého člena KSČ, který alespoň dvakrát do roka nezapomene podat žádost o zrušení KSČM.
• jistého profesionálního antikomunistu, který zasvětil svůj život tomu, že na každém větším komunistickém shromáždění stojí s transparentem.
• několik neohrožených písmáků, kteří nás zásobují padesát let starými historkami z jejich ulice a města a nabízejí radikální řešení. Jejich hrdinství spadá do kategorie vojáka, který s nasazeným bodákem a křikem Urá, běží hrdinně dobývat bunkr, který je už dvacet let prázdný. A těm jejich radikálním řešením lze uvěřit teprve, až sami pověsí svého dědečka, člena strany od roku 1945 a zastřelí vlastní mámu, členku strany od roku 1970. V opačném případě se svým  ohněm a  sírou u nosu a pěnou u úst se mohou tak akorát přihlásit do konkurzu na Barrandově, až bude režisér Troška hledat draka pro svou novou pohádku.
• jeden milion bývalých komunistů, kteří se bojí návratu komunistů nejvíce. Děsí je představa, že by si je jednoho dne zavolali  na obnovený stranický výbor a pravili: “No, soudruhu, jak to, že jsi v roce 1989 zradil stranu a odhodil stranickou legitimaci? Tak copak s Tebou, Ty zrádče, uděláme!“. Bývalí komunisté přece nejlépe vědí, díky vlastní spoluúčasti, jak si oni mezi sebou vyřizovali účty. A těžko by asi přesvědčili s. Grebeníčka a Martu Semelovou, že se jen takticky stáhli do předem připravených pozic, aby straně, až zase zvítězí, mohli slavnostně předat, co pro ni na svých kontech zachránili.

   Se socialistickými idejemi je to složitější. Jak bylo mnohokrát napsáno a doloženo, takové ideje budou žít a někdy i narůstat, dokud bude na světě arogance  mocných zbohatlíků, dokud se vám budou smát do obličeje s doutníkem v hubě a dávat vám najevo, že jste jen „obyčejný“ plebs, který by měl být vděčný, že dostane denně nažrat a napít. A sebevědomí mudrlanti, kteří tvrdí, že jich se to nikdy  netýká, třeba změní názor, až na zadní části svých kalhot i oni najdou otisk luxusní polobotky.

   Takže, najděme si pro příští rok už konečně zajímavější téma než banány, vložky a toaleťák. A nestrašme, že bubák z dýně a třešniček je smrtelné nebezpečí. Ten už nám nevládne. Nebezpečná je ta parta modro-černých šmoulů, která si manýry třešniček přisvojila a rozkošatila. A nebezpeční jsme my sami sobě. V politice této země to někdy vypadá, že nejvíce toho namluví němí, nejpozorněji naslouchají hluší, nejdále do budoucnosti vidí slepí, beznozí se chtějí dát na pochod a bezrucí by rádi boxovali. Nejoblíbenější místa na světě jsou Severní Korea a Kuba, nebo  Pentagon a Wall street, kam  se vzájemně posílají demokraté na český způsob. Přitom by  bylo nejlepší, kdyby se společně odebrali  do….Pelhřimova, prohlédli si tamní krematorium a zůstali tam. A mohou si s sebou vzít i kačabu.

   Ostatně kačaba a jeho vliv na růst počtu bezdomovců a následně tloustnoucí konta exekutorů by mohlo být zajímavé téma pro příští rok. Zatím se cpěme banány, třeba jednou nebudou.